Vzpomínka na

prim.MUDr.Irenu Strossovou,Csc.

(k nedožitým sedmdesátým narozeninám)

Letos v květnu zemřela MUDr. Irena Strossová, CSc., primářka Psychiatrické léčebny v Opavě, která stála u zrodu „opavského systému komplexní péče o psychotické pacienty“.

Irena Strossová, rozená Částečková, se narodila 26.8.1934 v Brně. Její otec byl vojenským lékařem, matka absolvovala obchodní akademii. První roky života strávila v Liberci a v Pardubicích. Tam také začala chodit do národní školy a později na reálné gymnázium. Vždy byla premiantkou, měla vynikající paměť, nenasytnou zvídavost a bohaté intelektuální zájmy. Její láskou byly jazyky a literatura, ale vynikala také v přírodovědných předmětech. Maturitu skládala již v Brně, kde také začala studovat medicínu. Provdala se ještě za studií za Jana Strossu, studenta farmacie. V roce 1956 se jí narodil první syn, v roce 1961 druhý. Promovala v roce 1958 a jejím prvním a celoživotním pracovištěm se stala Psychiatrická léčebna v Opavě.

Další její životní láskou byla hudba. V sedmi letech začala hrát na klavír, v Brně pokračovala soukromými hodinami klavíru a skladby. Nebýt otcova neoblomného racionalismu, věnovala by se hudbě profesionálně. Byla nejen vynikající interpretkou (samostatně koncertovala a doprovázela sólisty), ale také komponovala. Jako studentka medicíny získala v celostátní soutěži druhou cenu za cyklus písní na slova staré čínské poezie. Svůj koncertní repertoár si udržovala ještě dlouhá léta v Opavě, na večírcích předváděla své vynikající improvizační schopnosti. Nejbližší jí byly baroko a klasicismus, ráda měla folklór celé Evropy.

Kromě rodičů byli významnými osobnostmi jejího dětství a mládí teta Lidka Krausová a dědeček Částečka. Oba na ni zapůsobili svým liberténstvím, teta kulturností a buržoazní noblesu, dědeček přirozenou inteligencí a optimistickým přístupem k životu.

V psychiatrii, kterou si za „svůj“ obor vybrala již na studiích, Irena uplatnila veškeré své schopnosti – vědecké, umělecké, tvůrčí, vůdcovské, pedagogické a také svou systematičnost a důslednost. Již koncem roku 1959 s MUDr. Buxbaumem a PhDr. Širokým začínala s psychodramatem a od roku 1962 prováděli každodenní skupinovou psychoterapii psychotiků. Hudební nadání využila ve své autorské metodě – psychomelodramatu, které se stalo v roce 1969 tématem její kandidátské práce „Využití hudby v psychoterapii, zvláště v psychodramatu“.

(Sama o své práci na Celostátní konferenci o Komplexní terapii psychóz v Opavě v roce 1999:…“když jsme v roce 1960 začínali s Harry Buxbaumem a Hugo Širokým provádět psychodrama a psychomelodrama nejprve s neurotickými a brzy nato s psychotickými pacienty, jevilo se naše počínání kolegům poněkud výstřední, ne-li dokonce pošetilé, ale bezprostřední terapeutické úspěchy nás povzbuzovaly. Skupinové psychodrama se proto stalo pravidelnou součástí programu v systematické skupinové psychoterapii psychotiků, kterou jsme v lednu 1962 zavedli /zároveň s koedukací/ na stanici 17C, a s vybranými pacienty jsme dál hráli individuální psychomelodrama. Psychogymnastiku, arteterapii a muzikoterapii jsme do skupinového programu zařadili až později a celý systém skupinové psychoterapie v doléčování a rehabilitaci psychotiků jsme neustále propracovávali a zdokonalovali…“)

V roce 1972 se stala primářkou nově zřízeného primariátu pro doléčování a resocializaci psychóz. Na něm svůj systém „dotvořila“ a zároveň z něj učinila ojedinělé výukové středisko, kterým prošly stovky lékařů, psychologů a středních zdravotnických pracovníků. V roce 1984 zřídil ÚDV SZP na jejím primariátě středoškolské a v roce 1988 ILF vysokoškolské doškolovací středisko. Řadu let vedla psychodramatický výcvik a na celostátních psychoterapeutických konferencích byly její přednášky a workshopy vždy hojně navštěvované, často jezdila přednášet a demonstrovat své metody. Napsala řadu časopiseckých prací a v roce 1984 vydala ve VÚPs monografii „Skupinová psychoterapie psychotiků v praxi“.

(Autenticky tamtéž: „..kdybych měla co nejstručněji shrnout, co mne napadá po 37 letech provádění psychoterapie psychotiků, dalo by se to vyjádřit jedinou větou: vím, že nic nevím. Anebo přesněji, vím, že skoro nic nevím. Ale i s tímto vědomím mohu docela úspěšně pomáhat psychotickým pacientům, když o ně mám opravdový zájem, když s nimi soucítím a s dostatečnou trpělivostí se snažím využít toho mála, co vím – v psychoterapii i ve farmakoterapii. Bez autentického zájmu, dostatečné empatie a trpělivosti nemůže být asi úspěšná žádná snaha. A v psychoterapii nepochybně nezáleží ani tolik na metodě či technice jako na terapeutickém vztahu.

Co říci k jednotlivým metodám nebo technikám: myslím, že psychoterapie je více umění než věda. Ale k tomu, aby člověk mohl provozovat toto umění, musí se naučit ovládat určitý nástroj, určitou metodu nebo techniku. Tu pak může užitečně používat ku prospěchu psychotických pacientů, má-li k nim ten vztah…O etiologii psychotických onemocnění, zejména schizofrenních, toho pořád víme velmi málo a o účinných faktorech jejich terapie víme ještě méně. Nezbývá tedy, než trpělivě vycházet vstříc pacientům – lépe to nazvat neumím…“

Ač její předchozí slova znějí minimalisticky, byla pro pacienty zdrojem důvěry a jistoty a i neklidní nebo negativističtí pacienti se podvolovali její laskavé racionální autoritě. Již před desítkami let bylo možné v její práci vidět všechno, co se dnes považuje za léčbu psychóz lege artis – integraci farmakoterapie s psychoterapií, skupinové psychoterapie s individuální, škálu rozmanitých technik užívaných podle stavu a potřeb pacienta, důraz na nozognozi, nácvik zvládacích technik, sociální učení, zapojení rodiny do léčby, podporu zájmů a socializace nemocných, sociální opatření zabezpečující pacienta po propuštění… Kolegové z mnoha pracovišť jí posílali své pacienty s nadějí, „že jim může pomoci jen doktorka Strossová v Opavě.“

Bohatě využila i své jazykové nadání, na psychiatrickém kongresu v Barceloně v roce 1966 přednášela a diskutovala francouzsky a španělsky, v léčebně byla arbitrem správné latiny a pomocníkem ve francouzštině. Družební kolegy z Francie v roce 1997 zaskočila svou znalostí francouzských písní, které znala v plné délce – Francouzi po třetí sloce již jen poslouchali. Rok 2001 jí přinesl velkou satisfakci, když nakladatelství Univerzity Palackého v Olomouci vydalo její překlad „Psychologického slovníku“ francouzského psychologa Norberta Sillamyho, jehož první překlad nemohl být v sedmdesátých letech z ideových důvodů vydán.

Irenu jsme znali jako věčnou optimistku, vždy plnou elánu, společenskou a přirozeně dominantní, odvážnou nejen v prosazování psychoterapie, a ochotnou k podpoře všech, kteří měli snahu, nadání a chuť dělat pro pacienty co nejvíce. Sama se považovala za „dobře adaptovaného introverta“, více se jí však líbila typologie Heymanse a Viersmy, v níž se hodnotila jako emotivní, aktivní a sekundární typ. Svým zjevem byla nepřehlédnutelná, chodila rychle, ale rozhodovala se uvážlivě a jednala s jistotou, mluvila i psala jasně a srozumitelně, byla neúnavná a stále otevřená novému, vždy držela slovo. Na každé pracoviště vnášela klid a pozitivní sociální atmosféru.

Opavská psychiatrická léčebna se stala jejím druhým domovem a psychoterapie psychotických pacientů jejím každodenním posláním. Mezi stážisty našla nejen mnoho následovníků, kteří přenesli „opavský systém“ na další pracoviště, ale i mnoho osobních přátel, z jejichž úspěchů se upřímně radovala. Celá léta byla Psychiatrická léčebna v Opavě a psychoterapie psychotiků spojována s jejím jménem – byla průkopnicí, učitelkou, kamarádkou, vzorem, „dámou“.

Ireno, naučila jsi nás mít ráda sebe i pacienty, a to do začátku každé práce není málo…

Děkuji Ti. P.T.

Zpět na úvodní stránku...