S ohledem na ctěné dopisy z 28. května a 8. června tohoto roku (pozn. autora - 1872) dávám, ve vší úctě podepsaný, ve vší úctě na vědomí, že mne postihlo neštěstí být v několika týdnech postihnut pohrudničním exudátem, kterážto nemoc se může táhnout v týdnech a proto mi bohužel na delší dobu bude zabráněno vyhovět čestným výzvám, týka­jícím se zpracování programu pro ve Slezsku zřizovaný zemský ústav pro choromyslné. ..... Jako takovou osobnost mám tu čest vysokému zemskému výboru jme­novat Dr. Franz Köstla. Jmenovaný je k.k. profesorem na univerzitě v Praze a současně bydlí přes léto do počátku zimy (za účelem psaní v Kapfenbergu ve Štýrsku, zámek Wieden) a bude také nakloněn práci se vě­novat. ..... Štýrský Hradec 21. července 1872                                                                       

                 Czermak                                                       Director

               Köstl svou účast slíbil, dvakrát přijel do Opavy, svůj projekt v březnu roku 1873 obhájil. Požadoval za něj odměnu ve výši 600 zlatých.

             Opavský ústav byl postaven v pavilonovém uspořádání v letech 1886 až 1889. Počátkem roku 1889 ( v březnu do ústavu přišli první nemocní z albrechtického provizoria ) se výbor slezského sněmu pro justici a politické záležitosti zabýval zprávou a návrhy s určením funkčních míst v opavském ústavu. K tomu účelu byly neshromážděny materiály z jiných podobných zařízení v Rakousku. Ukázalo se nutným stanovit s konečnou platností systemizaci funkčních míst a počet úředníků, sluhů, dozorců a pomocných dělníků, také výši jejich platů a příjmů. Za nejdůležitější bylo považováno v tom ohledu místo vedoucího ústavu, jehož práce byla  považována za obtížnou a zodpovědnou. Za nemožné se považovalo osvobodit ho od spoluúčasti na ekonomické správě a od odpovědnosti za finanční hospodaření. Byla mu položena na bedra kromě jeho vlastní odborné činnosti také ne lehká, zodpovědná a časově náročná činnost administrativní. Podle stávajících zákonů a s přihlédnutím k potřebám ústavu tedy se vedoucím ústavu nemohl stát jen ten, kdo absolvoval medicínská studia a získal doktorskou hodnost, ale ten, kdo prošel speciálním psychiatrickým studiem a praktickými zkušenostmi. S ohledem na to, že psychiatr jen zřídkakdy prý mohl počítat se zářnou a lukrativní soukromou praxí a že trvalá a náročná práce v neustálém zapojení s duševně nemocnými vyžadovala mnoho odříkání, také s ohledem na to, že jen málo lékařů se k takové práci přiklánělo, musí být podle tehdejšího zápisu jasné, že vedoucímu ústavu pro choromyslné je ne­zbytně nutné zajistit větší a jistý příjem, aby byl k tomuto místu připoután.

             Do návrhu se dostalo také jednání o systemizovaném místě sekundárního lékaře. Toto místo má být obsazeno teprve tehdy, až se zemskému výboru vyjeví nutnost takového opatření. K úvahám o takové nutnosti se ve zprávě o budoucnosti ústavu nabízí, že vedoucí lékař je současně jediným lékařem v ústavu, že část jeho pracovní doby spotřebuje administrativa a provoz ústavu, že musí jednat se soudními a politickými úřady, s příbuznými nemocných a s návštěvami ústavu, zváží-li se, kolik času vyžaduje jednání s každým ze současných 120 nemocných při denní výměně aspoň pár slov, že mezi nimi je také mnoho tělesně nemocných nebo úrazem postižených, vyžadujících časově náročnější lékařskou péči, konečně že ústav je rozmístěn na větší ploše a že o čas obírá už jen chůze mezi pavilony. Tak se vnucují myšlenky, zda vedoucímu lékaři samotnému se dostává k výkonu práce fyzických sil a zda vykonávat svou funkci je schopen. Přípravný výbor se velice přimlouval za zřízení funkce sekundárního lékaře a přinesl do zprávy řadu důvodů. Byla mezi nimi i starost o udržení vedoucího lékaře v ústavu tím, že by se mu existencí sekundárního lékaře umožnila privátní lékařská praxe ve městě. Přimlouval se také za dobrý plat pro sekundáře, neboť by v něm bylo možné vidět nástupce na vedoucí místo.   Na administrativního správce ústavu měly být kladeny vyšší nároky než na správce místní nemocnice. Je zmíněna nutnost péče o přifařené hospodářství, nutnost úsporného vedení ústavu.

             K platu vedoucího ústavu, sekundárního lékaře a správce přináležely ještě přídavky za aktivitu, naturální byt s otopem a osvětlením. Poskytnutí služebního bytu bylo spojeno se zájmy služby v ústavu, placení otopu a světla se doporučovalo jako praktická nutnost.    K administrativním povinnostem se počítalo s místem manipulanta jako s místem ověřeně nezbytným v podobném ústavu. Uvažovalo se o roč­ním platu v míře 600 zlatých. V mírách volných doporučujících úvah, avšak bez konkrétnějšího určení, se mluví o duchovních službách v ústavu. Jako nezbytné jsou jednoznačně označeny a zřejmě bezděčně (na tehdejší dobu) je zmíněna jejich psychoterapeutická hodnota u těžce duševně nemocných. Vedle těch mají být také využívány řádovými sestrami, jimž v potřebných četnostech kontaktů s Bohem brání vzdálenost ústavu od města.

Za potřebná pro chod ústavu jsou v návrzích vypočítána místa pečovatele o budovy, úředního sluhy, dvou domovníků a současně nočních hlídačů, strojníka, topiče, vrchní kuchařky, dvou kuchyňských pomocnic a dohlížečky nad prádlem. Jejich platy mají odpovídat místním zvyklostem. Pečovateli o budovy, úřednímu sluhovi, strojníkovi a topiči přináležel k platu úřední byt a finanční odměny. Noční hlídači měli nárok na stravování v rozsahu 3. pacientské třídy. Místo vrchní kuchařky a dohlížečky nad prádlem má být zastáváno řádovými sestrami, různé pomocnice a pradleny mají být přijímány podle potřeby. V práci pro ústav se počítalo také s pomocí schopnějších pacientů pod péčí zaměstnanců.              Problematickými se jevily počty ošetřujícího personálu, na tehdejší dobu spíš dohlížejícího. Chápalo se, že od jejich počtu odvisí bezpečí nemocných, neboť "duševně nemocný vyžaduje i za stavu klidu neustálý dohled" a tak při stanovení jejich počtu "není možné řídit se zásadami šetrnosti". Chápala se modernost a tak vědecká oprávněnost pavilonového systému psychiatrických ústavů, jeho přednosti stejně jako ekonomická nevýhodnost, spočívající v potřebě většího množství dohlížejícího personálu. Podle předcházejících albrechtických zkuše­ností se předvídalo větší množství neklidných a zuřících nemocných. Podle sdělení z jiných ústavů se počítalo obecně s jedním ošetřovatelem na deset nemocných s rozdíly, zda jde o klidné či neklidné, čisté či znečisťující se, mužské či ženské. S ohledem na charakter opavských nemocných se došlo k počtu jednoho ošetřovatele na pět nemocných. U civilních ošetřovatelů (jednalo se zejména o muže) se navrhovalo roz­třídění do tří kategorií, v první činila měsíční mzda 20, ve druhé 18 a ve třetí 14 zlatých. Kriteriem pro zařazení do skupin byly zkušenosti ošetřovatelovy, charakter práce a pracovní píle. Platovou diferenciaci u ošetřovatelského personálu považovali tehdejší navrhovatelé vnitřního chodu nově budovaného ústavu také za podnět ke zvyšování kvalifikace a k větší pracovní horlivosti, i za podnět k větší vytrvalosti v "obtížné a nepříjemné službě". Ústav by měl mít zájem udržet si pracovně zdatné a zaučené lidi, aby nebylo třeba stále znovu a znovu zaučovat nově přicházející, praví se v návrzích. Zvláštní úpravě v odměňování podléhala péče o duševně nemocné ženy, vykonávaná řádovými sestrami z Kongregace III. řádu sv. Františka. Řádu bylo propláceno za služby poloviny každé z nich 18 zlatých měsíčně, u druhé poloviny jich pak 14. Vrchní kuchařka a dohlížitelka nad prádlem byly na těchto platbách hodnoceny výše. Pro namáhavost práce s duševně nemocnými a pro zvýšené náklady za ošacení a obutí sester nebyl řád s těmito platbami příliš spokojen. V návrzích je možné nalézt souhlas s požadavky řádu, které byly označeny jako oprávněné.

             Za výhodu v uspořádávání hospodářských věcí v novém ústavu byly považovány nasbírané albrechtické zkušenosti z několik let trvající existence předchůdce opavského ústavu. V archiváliích jsou však uloženy dokumenty, že projektanti chodu opavského ústavu navázali v časovém předstihu kontakty s požádáním o poskytnutí rad a informací s několika již činnými psychiatrickými ústavy na území Rakousko - Uherska. Jejich zvyklostem ve svých opavských projektech se přizpůsobili. Jako neúměrně na onu humánní se jeví zdůvodňování, proč ošetřujícímu personálu vedle platů a odměn má být také poskytována v pracovní době strava. To je označeno jako nezbytné se zdůvodněním, že je nemyslitelné, aby se ošetřovatelé po dobu oběda nebo večeře vzdálili na delší dobu z ústavu, že většina jich v blízkosti ústavu nebydlí, že poskytnutím stravy pracovník nemá starosti a není odváděn jimi od výkonu služby. Ošetřovatelé dostávali také služební oblečení, aby tak byli svému okolí poznatelní, což mělo také zvyšovat jejich autoritu. Zaměstnanci ústavu měli nárok na starobní zabezpečení. V dalším se návrh zabývá uspořádáním poměrů personálu v provozu ústavu včetně zahradníka a šafáře.  V návrhu pro zemský sněm po všem řečeném se objevily takové úvahy o platech:   I. Úřednictvo: 1) Ředitel s ročním platem 1600 zlatých v prvních deseti letech služby, 1800 zlatých během druhých deseti let a 2000 zlatých během třetích deseti let jeho služební doby, s ročním nezvyšovaným příplatkem 200 zlatých.   2) Sekundární lékař s ročním platem 1000 zlatých v prvních deseti le­tech, 1200 zlatých v druhých deseti letech a 1400 zlatých v třetích deseti letech jeho služby, s ročním nezvyšovaným příplatkem 100 zlatých.   3) Správce s ročním platem 1200 zlatých v prvních pěti letech a 1400 zlatých ve zbytku jeho služební doby, s ročním příplatkem 125 zlatých v prvních pěti letech a 175 zlatých v další jeho služební době.   II. Obsluha 1) Zahradní a současně šafář s ročním platem 600 zlatých, strojník se stejným platem, topič s ročními 360 zlatými, pečovatel o budovy a úřední sluha. K pomocnému personálu se přiřadili dva domovní sluhové(s ročním platem 200 zl.), vrchní kuchařka a dohlížitelka nad prádelnou (po 216 zl.), dvě pomocnice v kuchyni (96 zl.), dvě děvečky v hospodářství (po 72 zl.), dvě pradleny, čeledín, omezený počet mužů dozorců nad nemocnými. Na ženské straně se počítalo podle smlouvy s řádovými sestrami z Kongregace III. řádu sv. Františka.   Zpráva s návrhem byla v zemském sněmu projednána a schválena na 12. zasedání dne 7. února 1888 s jeho ukončením v 17:05 hod. Za padesát dní po tomto datu byli do zařízeného opavského ústavu převezeni nemocní z albrechtického zámku a své ředitelské role se ujal první opavský ředitel Med. Dr. Alfred Hellwig.   

           V § 1 stanov ústavu se praví, že tento ústav je dobročinným za­řízením ve vlastnictví země Slezsko, má charakter veřejné zemské nemocnice a nese název "Slezský zemský ústav pro choromyslné" (Schlesische Landes-Irren-Anstalt). V § 2 stanov se pak blíže určuje, že se věnuje opatrování, péči a léčbě duševně nemocných obou pohlaví, pobývajících ve Slezsku, nadějných na uzdravení, obecně nebezpečných nebo postrádajících odpovídající pomoc. Duševně nemocní z jiných korunních zemí nebo z ciziny budou přijati jen tehdy, nebude-li to na újmu zemským příslušníkům. V případě nebezpečí z prodlení však nemůže být pro přijetí takového nemocného překážek.

            Takto se rozbíhala opavský ústav pro léčbu duševně nemocných  podle základních statistických údajů v počátcích svého trvání.   Takto se začala psát historie opavského ústavu pro léčbu duševně nemocných, instituce, která za tímto účelem byla projektována a vybudována, která ve svém původním určení vždy působila na rozhraní tří národnostně různých oblastí a v části svého bytí se s touto realitou musela vyrovnávat, která působením lidí v ní pracujících vždy za dobu svého bytí měla dobrou pověst v odborném psychiatrickém světě.